SOURIRE

Víte, co je nejmocnější zbraň na světě? Ne, pánové, nejsou to prsa trojky tvrdý šišky, ani dvanáctimístné bankovní konto, milé dámy. Je to mnohem prostší. A přece s tím uděláte pořádnou díru do světa. Minimálně zhruba díru rozměrů 6 x 2 cm. Tušíte? No přece úsměv. Neexistuje nic lepšího, čím odzbrojíte svého protivníka a potěšíte své okolí. Sleduji to jak v práci, tak v běžném životě. V kavárně to občas ještě některé zákazníky překvapí, když se na ně servírka, potažmo já, usměji jen tak a občas se i zeptají, proč mám permanentně úsměv na tváři (zvlášť když jsem v práci, protože práce nás logicky má štvát a ne těšit, že?), ale když přistoupí na tuhle malou společenskou hru, máme hezčí den všichni. Takhle je to i na úřadech, poštách a na všech ostatních místech, kterým se slušní lidé vyhýbají obloukem a ti neslušní si tam chodí zanadávat. Měli byste vidět, jak se změní přístup takové přednasrané paní úřednice, když se na ni mile usmějete a na odchodu ji k tomu všemu ještě popřejete hezký den. Tu změnu barevné aury z padesáti odstínů šedi na duhovou vidíte na sto honů. Paní prožije něco jako malý orgasmus a ještě vám většinou pomůže s nějakou úřednickou oklikou nebo doporučí jak ven z problému. A stejné je to všude! Na zkouškách ve škole, v obchodě u pultu se sýry, u přepážky na nádraží, v nemocniční čekárně,...
Ověřeno! Takže...úsměv prosím. Do každé rodiny.
Aplikovali jste taky někdy tuto "usmívací" metodu? A byli jste úspěšní?

[READ MORE]

INSTAGR-I-AM

Není to tak dávno, co se moje jednadvaceti(insta)gramová dušička upsala tomuhle novodobému peklu a začala mu postupně definitivně propadat. Tak dlouho se přibližovala k pekelnému kotli, až pro něj zcela zahořela. Od té doby se v něm úspěšně smaží a škvaří a přidává jednu fotku za druhou, dokud se nespálí na uhel. Do té doby ale zbývá ještě dost času, tak si to taky koukejte užít, když už se pro vás tahle obětuji a pokud mě ještě nesledujete, směle do toho

VSTUP DO MÉHO INSTAPEKLA

SOMETHING'S GOTTA GIVE

Povím vám jedno malé tajemství. Mezi nafocením a publikováním těchto fotek uběhlo neskutečných 15 měsíců. Řekla bych, že se to dá považovat za blogerský rekord. Ano, mohla bych se vymluvit na to, že se mi někam zašantročily nebo že jsem na ně zapomněla, případně dělat jakože nic a tiše doufat, že si nevšimnete, že nemám ofinu a barva vlasů poněkud neodpovídá té současné. A pokud to přece jen někdo zaregistruje, zamaskuji to tím, že daného všetečku vyhlásím vítězem v kategorii "postřeh roku" a umlčím ho nějakou hodnotnou cenou. Třeba párkem. Jednodušší je ale přiznat barvu. Nehledejte v tom žádný záměr, vyšší poslání nebo metafyzické okolnosti. Prostě se to stalo až teď. Nejdřív bylo na jejich publikování pozdě, pak později, pak příliš pozdě, pak to bylo trapné, v zimě hodně nevhodné a teď už je to jen nostalgické. Ideální doba. Užijte si mě zamlada.

[READ MORE]

FATAL FASHION THING

První rande jsem s Odivi od Ivy Burkertové měla před lety na Prague Fashion Weeku. Znáte to...první doteky, letmé pohledy a touha odnést si ji s sebou domů do postele a tam se s ní muchlovat až do skonání světa. Vcelku formální schůzka nám ale neumožnila poznat se lépe a tak nám bylo dopřáno jen několik málo společných hodin. V myšlenkách jsem se k ní ale vracela po celou dobu až doteď. Prostě osudovka. Bylo mi jasné, že mě k ní má nehynoucí touha opět přivede a že to tentokrát bude na celý život. Loňská jarňoletní kolekce byla ještě krásnější, než jakou jsem si Odivi uchovala ve svých představách, a tak mi bylo jasné, že nastal ten správný čas spojit své životy dohromady. Vzaly jsme se před pár týdny v Odivi showroomu a od té doby naše láska jen kvete. Třeba se brzy rozrosteme na početnější rodinku. Těšíme se na vás na společných péefkách!

SUKNĚ / SKIRT (ODIVI)

DOING NOTHING IS FOR NOTHING

Je léto. Po několika nekonečných měsících plných školy a práce mám konečně prázdniny. Volno! Slovo s minimálním výskytem v mém napráskaném diáři. Začala jsem pochybovat, že tohle slovo ještě vůbec existuje. Těšila jsem se na něj tak dlouho a tak vehementně jsem se upínala k představě, že nebudu muset nic dělat, až se z toho začala stávat jakási nedosažitelná meta. Přece jen jsem se ale dočkala zasloužené odměny a dosáhla jsem stavu vytouženého nicnedělání. A jak tak nic nedělám, dojde mi, že mi vlastně něco chybí. To dělání. Dělání něčeho. Miluji to, co dělám, i když mě to někdy ničí, zmáhá a psychicky i fyzicky vyšťavuje. Herectví je dřina. Hezká i náročná zároveň. Někdy mívám pocit, že jsem díky škole přišla o všechno, co jsem měla ráda. O všechen volný čas, o přátele, o koníčky. Ale pak si uvědomím, že díky tomu, že dělám, co mě baví, můžu být sama sebou. Není to vždycky jednoduché, většinou to spíš bolí, než těší. A když pak doma brečím vyčerpáním a chci se na to vykašlat, myslím jen na to, jak by mi bylo krásně, kdybych nemusela nic dělat, alespoň na malou chvíli si odpočinout, mít volno.

Jenže pak to stejně není ono a já si uvědomím, jak je to skvělé, že to není ono, protože to je ten moment, kdy vím úplně přesně, že takhle jsem šťastná. Vyčerpaná, nestíhající, unavená, zaneprázdněná a zničená. Ale herečka. A to je boží. Tak boží, že bych bez toho už nemohla být.

It's summer. After a few months of endless time spent at school and work I finally have got holidays. Days off! I began to doubt that these words still exist. I looked forward to it for so long and clung so vehemently to the idea of doing nothing that it started to become unattainable  point. Fortunately, I finally enjoyed my personal reward and achieved the desired state of idleness. Well...as I was doing nothing, I realised that I miss something. That doing. Doing something. I love what I do, even if it sometimes destroys me. Acting is hard work. Nice and demanding at the same time. Sometimes I think that my school took me from everything I used to love. My friends, my hobbies and all the free time I could give myself. But then I realize that I do what I really love and that's the only way to be myself. It's not always easy, it usually hurts. And when I cry at home after exhausting day and want to give up, I only dream about moments of peace and relax. 

But I know that doing nothing doesn't make me happy. Being exhausted, tired , busy and destroyed - it is being actress. And I love to be actress. Really.

[READ MORE]