VELRYBA

"Velrybo, nechtěla bys mě spolknout? Jen tak z milosti."

"Bála bych se, že ti ublížím."

"Od toho jsou tady jiní."

"Víš, já už to ale dlouho nedělala. Když jsem naposled polykala jednoho kluka, nechtě jsem mu levou horní sedmičkou odřela loket. To se pak tak vztekal, že jsem ještě týden měla žaludek jako na vodě."

"Slibuji, že se nebudu vztekat...Už nikdy."

"Dobře. Udělám to rychle. Jen zavři oči. Snad si to ještě pamatuji. A slib mi ještě, že se nebudeš bát."

"Slibuji."

Zavřela oči s takovou rychlostí, jako by jí do nich chtěla vlétnout nepozorná moucha. Stála odevzdaně na kraji břehu. Ozvalo se tiché šplouchnutí, a pak lehké zavrzání, jak velryba otevírala svou mohutnou tlamu. Pak bylo ticho. Bylo to přesně tak, jak si představovala. Ani to nebolelo. Poprvé v životě ji někdo nezklamal. 

[28. května]